Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Odkazy

 

logo

logo

ANNA KK - Asociace Nevládních Neziskových Aktivit Karlovarského Kraje

Virtuální prohlídka

Virtuální prohlídka

Záchranný kruh

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
31 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Navigace

Odeslat stránku e-mailem

Výběr jazyka

  • Česky
  • English
  • Deutsch

Obsah

Historie obce


 

 

Dolní Žandov
 
Poloha místa a vznik osídlení:
Dolní Žandov leží v mělké kotlině 5 kilometrů západně od Lázní Kynžvartu. Vznikl v zemské bráně na cestě z Chebu do Plzně německou kolonizací někdy ve 12. století. Jeho vzniku předcházelo osídlení daleko starší. Podle M.Špačka bylo území Žandovska původně osídleno Kelty a první zprávy o tom pocházejí údajně už z roku 350 před naším letopočtem
Oblast kolem Žandova se v listině z roku 1086 o hranicích pražského biskupství uvádí pod různými obměnami slova Tugost. Lze proto soudit, že se nejedná o jméno slovanského, nebo jiného kmene, ale že jde o název nové pohraniční hradové oblasti. V té době vzniká řada statků, tvrzí, vesnic a vesniček. Stavějí se i nové kláštery, neboť na celém Plzeňsku byl dostatek volné půdy v rukou knížete, který ji také vydatně použil ke svým záměrům a začíná odměňovat své družiníky půdou a lidmi. Vzniká tak nová třída – šlechta.
V 11. a 12. století se situace začala měnit, neboť i menší statek svým výnosem postačoval k obživě feudála. Panovník proto odměňuje své družiníky tzv. výsluhou, která však stále zůstává vlastnictvím panovníka. Ten ji mohl kdykoliv odejmout. Pokud tak neučinil a ani potomkům družiníka výsluhu nevzal, stala se půda dědičnou.
 
Názvy obce:
Ve starých českých pramenech najdeme názvy Nižší Žandov, Sanda, Sandawa Dolní, Žandov, v latinských a německých Sandov, Sandow, Sandowe, Sandou, Sandauwe, Sandaw, Zandow, Zandaw, Zanda, Unter Sandau.
 
Historie obce:
Nejstarší zmínka o Dolním Žandově je z roku 1197, kdy už existující ves daroval vévoda Jindřich Břetislav nově založenému tepelskému klášteru. Když získal okolní krajinu král Přemysl Otakar II., vzniklo zde povýšením původní vsi na město, městečko Žandov. Bylo to někdy mezi lety 1261 až 1278. Městečku vévodil vysoko na kopci původně opevněný kostel sv. Michala, jehož podací právo náleželo ještě ve 13. století valdsaskému klášteru.
V době bojů mezi Karlem IV. a Ludvíkem Bavorem bylo v roce 1347 městečko zničeno a zůstalo tak až do roku 1370, kdy udělil Karel IV. "Vyšší a nižší Žandovy" v léno Borešovi z Oseka. Ten si na panovníkovi v roce 1374, 16. září, vyprosil svolení, podle něhož mohl zpustošený Žandov zbořit a místo něho založit nové městečko Žandov pod blízkou tvrzí Amonsgrýnem. K založení nového městečka ale nedošlo a tak byl Žandov znovu postupně obnoven. Od té doby byly osudy Žandova společné s kynžvartským panstvím až do konce feudalismu. V roce 1464 dostali žandovští povolení vařit a čepovat pivo. Na konci 18. století měl Žandov právo konání čtyř výročních a dobytčích trhů a každé pondělí zde byl týdenní trh.Novodobý vývoj obce ve 20. století byl nevýrazný, stavělo se jen za potokem jihozápadně od náměstí, směrem k nádraží, kde vyrostla malá Nádražní čtvrť. Po odsunu německých obyvatel nastala hluboká stagnace s výraznou devastací cenného architektonického fondu města. V té době byla zničena zvláště předměstská hrázděná architektura. Výsledkem neblahého období ve druhé polovině 20. století byl úbytek počtu domů na polovinu předválečného stavu.
 
Počet obyvatel a domů:
V roce 1654 stálo v Dolním Žandově 54 domů, r. 1713 bylo 75 domů, 1785 už jich bylo 151, v roce 1846
žilo v Dolním Žandově 1537 lidí ve 206 domech, r. 1869 bylo 1687 obyvatel ve 213 staveních, r.1880 je to 1625 obyvatel ve 226 domech, v roce 1890 bylo 1472 obyvatel ve 226 domech, roku 1900 1416 obyvatel ve 219 domech, roku 1921 1465 obyvatel ve 223 domech a roku 1939 1467 obyvatel ve 251 domech. V roce 1950 zde bylo 806 obyvatel, 1961 750 a 1991 měl Dolní Žandov 134 domů a 863 obyvatel.
 
Obživa obyvatel:
Výrazně zde převažovalo zemědělství a různá řemesla (tkalcovství, barvířství) . Berní rula k roku 1654 uvádí v Dolním Žandově 12 sedláků, 22 chalupníků, 17 zahradníků, celkem 628 strychů (strych = 0,2877 hektaru) půdy z toho osívají na zimu 208 a na jaro 205 strychů, 89 potahů, 103 krav, 99 jalovic, 21 ovcí a 48 sviní. Mezi řemesly bylo nejpočetnější soukenictví a na samém konci 18.století vynikla výroba tzv. Sandovek – Žandovských dóz a tabatěrek.
 
Žandovské papírové dózy a tabatěrky:
V roce 1799 se v Žandově usadil brusič Jan Geiger (narodil se 4.11.1744 v Maltši v Bádensku)a začal s výrobou dóz (v domě tehdy s číslem popisným 65). Jeho výrobky byly velmi vzhledné a dobře se prodávaly. Geiger najmul tovaryše a rozšířil sortiment o tabatěrky, šperkovničky, kávové hrnky a podšálky, pohárky na minerální vody pro lázeňské hosty, pudřenky a řada dalších výrobků. Mistra Geigra navtívil i sběratel zvláštností a kuriozit K.W.L.Metternich a projevil o dózy zájem. Geigrovi dokonce půjčil chybějících 2000 florinů (florin = mince v hodnotě 2 šilinků), aby mohl koupit větší dům a tím rozšířit výrobu. Geiger skutečně koupil dům na náměstí s čp. 198 a rozšířil výrobu. Zboží nadále prosperovalo a tak v brzké době dostal od Metternicha nabídku, aby dal souhlas k postavení malé továrny na výrobu tohoto zboží. Geiger odmítl a dlužnou částku raději podle úmluvy řádně uhradil. Mistr Geiger po nesčetných pokusech vyrobil zvláště odolný lak, kterým se výrobky lakovaly, prý byl odolný i vůči vařící vodě a šla o něm pověst, že je nezničitelný. J.Geiger zemřel 25.9.1836 v Žandově a před svou smrtí stačil vyučit svého synovce Josefe Kailera s neteří, oba z Maltše, a seznámit je s výrobou záhadného laku. Po letech přijal J.Kailer do své dílny dva tovaryše, Martina Lindmayera a Adalberta Krause, kteří se po čase stali Kailerovými společníky. Kailer těžce onemocněl a předal výrobu svým společníkům, kteří výrobu dóz už ovládali a znali i výrobu laku. Na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 dosáhli velkého ocenění a uznání korunovaného nabídkou postavení továrny na výrobu dóz na státní účet. Nabídku odmítli stejně jako nabízenou částku za prozrazení tajemství výroby laku. V tradicích výroby žandovských dóz pokračoval Krausův syn Jiří Kraus. Ten měl syna Emila, který se narodil 10.10.1879 v Žandově čp.52. U svého otce se vyučil. Osamostatnil se v roce 1904, když se Emil Kraus oženil. Vyráběl dózy až do první války a rozesílal je snad do všech evropských zemí. Po návratu z války sice ve výrobě pokračoval, ale zájem o ně silně poklesl, takže si musel přivydělávat jako muzikant. Podle dochovaných záznamů zhotovil E.Kraus se dvěma pomocníky za rok asi 1200 dóz. Mistr Emil Kraus ve srovnání s výrobky předchůdců vylepšil tím, že je vykládal stříbrnými ozdobami. Brzy na to výroba ustala.
Emil Kraus si k výrobě dóz vždy vše předem pečlivě připravoval. Počínaje lepenkou, kterou měl v různých tloušťkách a v různě dlouhých a širokých pruzích. Podle toho, jakou dózu měl vytvořit. Velikosti pruhů měl přesně přizpůsobené na dřevěné formy – kopyta. Vlastní práce byl obřad. Každá nepřesnost mohla dílo zmařit. Lepení jednotlivých vrstev bylo pro každý výrobek v podstatě stejné, ale přece jen se lišilo v síle použité lepenky. Byly to zejména tabatěrky a jiné různé nádobky se silnější stěnou. Barva dóz byla tmavočervená, sytá. Na dotaz, jak to bylo se zázračným lakem, Emil Kraus odpověděl: "Jak to bylo s lakem, už bohužel nevím. Vím jen to, že děda používal jantar který tavil, pak znovu zahříval na vysokou teplotu a přidával nějaké přísady. Tyto laky měl dvojího druhu. Ten jeden byl hodně tmavý, až černý, druhý byl tmavý – červený. Oba vypalováním v peci získávaly na sytosti". Postup při výrobě dóz byl takový, že se postupně lepí pruhy lepenky na kopyta, pak se dřevem uhlazují a v peci vypalují. Po vypálení se pak každá vrstva brousí. To se opakuje celkem čtrnáctkrát. Zapalování pece a udržování ohně patřilo jen mistrovi. Ten také zásadně topil jen bukovým dřevem a jen mimořádně používal dřeva smrkového "na rychlý oheň" jak říkával.
Pro informaci uvádím rozměry tabatěrky, které byly: 10,5 x 10,5 x 2 centimetry, rozměry šperkovničky: byl to osmihran o průměru 11 a výšce 4 centimetry.
 
Kostel sv. Michala:
Původně gotický kostel byl přestavěn na barokní v roce 1682, další přestavby v letech 1804 a 1928. Báň na kostelní věži byla osazena po roce 1898. Jednolodní, obdélný, s trojboce uzavřeným presbytářem s věží nad sakristií na severní straně. Loď kryta kazetovým malovaným stropem, v západní části je kruchta. Přesbytář sklenutý plochou křížovou klenbou, závěr 3 kápěmi. Hlavní oltář pochází z roku 1697 s obrazem sv.Michaela podle originálu Q. Renniho a sochami světců. Boční oltář sv.Anny z roku 1697, boční oltář s obrazem sv. Jana Nepomuckého od V. Schmidta je z roku 1739. Krucifix pochází z konce 15. století a byl přenesený ze zámecké kaple v Kynžvartě. Dřevěná socha Krista Trpitele z roku 1703 byla renovována v roce 1913. Kamenná kropenka z roku 1804, kamenná křtitelnice ze 16. století, kalichovitá s dřevěným víkem. Sochy sv. Floriána, Josefa a P.Marie jsou barokní z 1. pol. 18. století.
 
Na faře doložené už v roce 1317: jsouobrazy sv. Michaela archanděla z druhé poloviny 18. století a čtrnácti sv. Pomocníků, z téže doby.
 
Dva smírčí kříže:
Převezeny ze svého původního místa a umístěny u zdi kostela.
 
Kaplička a smírčí kříž:
Při levé straně cesty z Dolního Žandova do Úbočí, blíž k Úbočí. Nedávno zakonzervované torzo kapličky s velkou klenutou nikou. Vedle kapličky druhotně osazen smírčí kříž.
 
Socha sv. Jana Nepomuckého:
Stojí v blízkosti kostela, pochází z roku 1705.
 
Socha sv. Antonína Paduánského:
Stojí vlevo při silnici do Mar.Lázní, za křižovatkou se silnicí k zámku Kynžvart. Památkově chráněná socha světce je umístěna na kamenném podstavci a drží v levé ruce zavřenou knihu, na níž sedí Jezulátko. Socha pochází z doby kolem roku 1800, a původně stála v prostoru vedlejší křižovatky. Při rekonstrukci silnice byla přemístěna.
 
Socha sv.Anny:
Sloup se sochou sv. Anny v blízkosti Křížového vrchu zanikl zhruba v polovině 20. století.
 
Kaple Svatého Kříže na Křížovém vrchu:
Obdélná, zděná, se zvoničkou s jehlovou střechou, původně prastarého založení, upravená barokně. V blízkosti kaple na výrazném skalisku vysoký kříž. Vše zaniklo počátkem 20. století, zařízení kaple přeneseno do kaplí v okolí.
 
Barvířský dům:
Hrázděný dvoupatrový dům – lidová stavba z 18. století s vysunutou podstřešní chodbou. Spolu s dalšími domy byl zbořen v padesátých a šedesátých letech 20. století.
 
Památník padlým:
Stojí v jihozápadní části obce. V horní části pomníku vyobrazena postava vojáka s puškou u hrobu a nápis „Za vlast“ a v části pod tím deska s letopočty 1918 a 1945 a s nápisem „Věrni zůstaneme. Pro věčnou paměť, obyvatelé Dolního Žandova“. Pomník postaven 28.10.1958.
 
Soška Pany Marie:
Vlevo při výjezdu z Dolního Žandova do Horního Žandova, při čp. 25, ve štítě hospodářského stavení vedle půdních oken. Nika ve stěně je orámovaná dřevěným zaskleným rámem se stříškou, uvnitř bývala soška Panny Marie. Po jejím odcizení zde je umístěna její sádrová replika.
 
Tvrz v obci:
Poloha Dolního Žandova a jeho poslání jako "Zemské brány" dává předpoklad existence staršího sídla – tvrze, nebo hradiště. Sousední tvrz Amonsgrýn (později Boršengrýn), vznikla až koncem 13.století, ale to už několik staletí před tím bylo třeba důležitou "bránu do Čech" nějak ochraňovat. Příhodné místo pro tyto účely jsem v roce 1998 našel východně od současné školy. Pahorek přímo navazuje s pozemkem školy a na své západní straně má několik výrazných skalek. Na jedné z nich, na straně obrácené směrem ke škole, je nověji vytesaný portrét vousatého muže (snad Jahn Hugel). Pahorek je obehnaný dobře znatelným příkopem, který se ztrácí v místech vjezdu ze sousedního pole na východní straně v délce asi 30 metrů a ve druhém případě je vlivem odebrání části svahu v severovýchodní části příkop odstraněn také v délce zhruba 30 metrů. Příkop na severní straně je dokonce vylámán ve skále a jeho délka je kolem šedesáti metrů. Objev tvrziště jsem 20.12.1998 oznámil archeologickému pracovišti v Plzni a Chebu a nyní čeká odborný archeologický průzkum.
 

 

____________________________________________________________________________________
Použitá literatura: Menclová – České hrady, Kolektiv – Hrady zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku díl IV. 1985, Wirth – Umělecké památky Čech 1957, Úlovec – Hrady zámky a tvrze na Chebsku 1998, Kolektiv – Umělecké památky Čech 1982, díl IV. T/Ž, Buchtele – vlastní archiv a poznatky z terénních průzkumů, Buchtele – Arnika 7/78,Doskočilová Marie – Berní rula Plzeňska, Pelant Jan – Města a městečka Západočeského kraje, Huml Zdeněk – Vyprávění o žandovských dózách Sandovkách (ARNIKA), Pověst z Horního Žandova volně podle E.Langerové, Špaček Martin – Chebský deník 9.9.1997, Švandrlík Richard – Hamelika č. 11-12/1997, 3/2000, Schmidt Rudi – „Ein Buch der Erinnerung“ 1975, Buchtele Zdeněk – vlastní výzkumy a materiály.
Zodpovídá: Ing. Eliška Stránská
Vytvořeno / změněno: 21.1.2004 / 24.8.2005