Menu
Obec Dolní Žandov
Dolní Žandov

 

HLAVNÍ PARTNEŘI ROZSVÍCENÍ VÁNOČNÍHO STROMU V DOLNÍM ŽANDOVĚ    

llogo

 

 

 

 

llogo

 

 

 

 

 

llogo

Blízké okolí

Horní Žandov

Poloha obce, její vznik a název:

Horní Žandov se nachází asi 1 kilometr jižně od Dolního Žandova, ale svou okrajovou zástavbou na sebe obě obce prakticky navazují. Název Horní a Dolní je pouze důsledek potřeby rozlišit mezi sebou obě místa.

Vznik Horního Žandova je velmi úzce provázaný se Žandovem Dolním a to po celou dobu své existence.

Vesnická zástavba je situována podél Šitbořského potoka a tvořily ji převážně volně stojící uzavřené chebské statky. Dříve samostatná obec je dnes součástí Dolního Žandova.

V roce 1367 ...in Dorf zu Obern-Sandaw, 1368  ...zu Ober Sandawe, 1392  markt Zandow, Df Oberzandaw, 1452 (1370) zbožie wyšší a nižší Žandowy, 1576 Obersandaw, 1654 Obern Sanda, 1785 Sandau: Ober – Sandau (Sandowa hornj), od roku 1854 Žandov horní, Ober-Sandau.

Vzájemné historické souvislosti ovlivňovaly jejich rozvoj včetně rozvoje řemesel a zemědělství. Horní Žandov je zřejmě staršího založení než Žandov Dolní a bývalo zvykem, že při vznikajících osadách bývalo vybudováno i drobné panské sídlo – tvrz, nebo dvorec. O jeho existenci vypráví pověst.

Berní rula uvádí v Horním Žandově k roku 1654 celkem 14 sedláků a 3 chalupníky. Půdy mají 426 strychů (strych = 2877 m2 = 0,2877 hektaru) a osívají na zimu 91 a na jaro 111 strychů. Vlastní 56 potahů, 56 krav, 82 jalovic, 66 ovcí a 38 sviní.

Počátkem 70. let 19. století byl Horní Žandov, zhruba ve své horní třetině, rozdělen nově vybudovanou železniční tratí Plzeň – Cheb, která tu vede po vysokém náspu s viaduktem. Pod viaduktem prochází silnice spojující obec Vysokou s Dolním Žandovem.

Počet domů a obyvatel:

V roce 1654 měl Horní Žandov 19 domů, v roce 1713 jich bylo 29, roku 1785 už 43, roku 1846 58 domů a 372 obyvatel, v roce 1880 65 domů a 385 obyvatel, roku 1900 65 domů a 369 obyvatel. V roce 1930 bylo 69 domů a 346 obyvatel. V roce 1950 151 obyvatel, 1961 119 obyvatel a 1991 57 domů a 137 obyvatel.

Dřevěný krucifix:

Se uvádí ve štítě domu čp. 70 a pochází z první poloviny 19. století. Stav k 31.08.2003: Dřevěný krucifix se ve štítě domu už nenachází.

Památník padlým a nezvěstným ve světové válce:

Najdeme v jižní části Horního Žandova, při odbočce do Poustky. Pro vybudování památníku byl v roce 1924 využit starý úvoz vedoucí souběžně s dnešní asfaltovou silnicí. Uprostřed úvozu, v jeho rozšířeném místě, je vybudován kamenný podstavec nahoře zakončený kamenným křížem. Okolo jsou ve svazích úvozu umístěny kamenné desky se jmény padlých v letech 1914 – 1918. Vše je porostlé břečťanem a barvínkem.

Čertův kámen – pověst o hradu v Horním Žandově:

V blízkosti Horního Žandova býval před lety mohutný granitový kámen, kterému se říkalo "Čertův kámen". Na místě, kde se kámen nacházel stál kdysi dávno hrad. Jeho majitel byl zlý a hrubý rytíř, který by se rád oženil s dcerou svého rytířského souseda z Kynžvartu. Však ani dcera, ani její otec neměli zájem o "Čerta z Horního Žandova", jak byl rytíř často nazýván. Aby dosáhl svého záměru, uzavřel rytíř se skutečným čertem smlouvu a upsal svoji duši, když mu pomůže ke sňatku s kynžvartskou dívkou. Už příští den mu satan oznámil, že ho dívka očekává. Rytíř nelenil, sedl na koně a pádil ke Kynžvartu. Před hradem potkal svoji nevěstu, která mu šla vstříc a zároveň ho varovala před svým otcem, který prý nechce o svatbě ani slyšet. Rytíř si vzal dívku zpět do Horního Žandova a brzy se slavila svatba. Během hostiny se objevil divný stařec s loutnou a venku se rozpoutala bouřka. Jakmile stařík sáhl do strun, popadla všechny chuť tancovat. Tančil i rytíř se svojí nevěstou. Stařík hrál stále rychleji a všichni tančili stále divočeji. Najednou stařík přestal hrát, pekelně se zasmál a loutnu rozbil o sloup. Popadl ženicha a vyletěl s ním oknem rovnou do pekla. Bouřka náhle ustala a po žandovském hradu nebylo ani památky. Na jeho místě ležel pouze mohutný kámen. Pravá dívka v době svatební hostiny byla se svým otcem v otcovském hradě a vůbec netušila, co se děje v Horním Žandově. Vždy o půlnoci bylo slyšet z pod "Čertova kamene" z hloubi země hluk a nářek, který se střídal s ďábelským smíchem.

Poustka

Poloha místa a historie:

Poustka je roztroušené osídlení sestávající z osmi stavení jihozápadně od Horního Žandova. Číslování domů navazovalo na číslování Horního Žandova a většina domů byla zbořena. Na jejich základech byly vystavěny objekty sloužící k rekreaci. Původní zástavba byla podél Šitbořského potoka, na kterém byly dříve pstruží sádky. Současné osídlení překrývá osídlení daleko starší neboť vzniklo pravděpodobně v místech zaniklé středověké vesnice jménem Hermannsgrün, která se zde připomíná ještě v roce 1392.

Domy a obyvatelé:

V roce 1930 se připomíná ve vísce Poustky (Oedhäuser ) 6 domů a 34 obyvatel.

Dnes zde najdeme, v blízkosti památníku padlým ve světové válce, budovu bývalého hostince "Hubertus" čp.56, dále je výstavný objekt bývalé stáčírny minerální vody čp.67. Následuje několik rekreačních objektů a jako poslední stojí o samotě bývalá fořtovna čp.105. Dále za fořtovnou, na rozcestí v lese, stojí kamenný sloup s nápisem "PRIVATWEGE".

Brtná

Poloha a název obce:

Obec Brtná leží asi 1 kilometr jihozápadně od Nádražní čtvrti v Dolním Žandově a 7 kilometrů západně od Lázní Kynžvartu, v nadmořské výšce zhruba 590 metrů. První zmínka je z roku 1326 zu der Czeidelwaid, v roce 1345 zu der Czeidelweid, 1390 Zeidelwwait, 1392 Czeidelweyt, 1463 Czeydelbaid, 1492 Zeidelweide, 1553 in der Zaidelwait, 1788 Zeidelweyd, od roku 1854 Zeidelweit. Po roce 1945 Brtná.

Obživa obyvatel:

Převážně zemědělství, lesnictví a řemesla. Pracovní příležitost převládala ve vedlejším Dolím Žandově. Berní rula zde k roku 1654 uvádí 3 sedláky, 6 chalupníků, vlastní 130 strychů (strych = 0,2877 ha) půdy, z toho osívají na zimu 35 a na jaro 33 strychů. Mají 20 potahů, 16 krav, 30 jalovic, 11 ovcí a 5 sviní. Byl zde také 1 pohodný.

Počet domů a obyvatel:

V roce 1654 zde bylo 10 domů, 1713 10 domů, 1785 17 domů, 1846 21 domů a 163 obyvatel, 1880 24 domů a 144 obyvatel, v roce 1900 24 domů a 137 obyvatel a v roce 1930 bylo 26 domů a 130 obyvatel. V roce 1939 bylo obyvatel 115. V letech 1950, 1961 a 1993 se počet obyvatel uvádí 0.

Pomníček padlým ve světové válce:

Uprostřed vsi na hrázi malého rybníčku kamenný neopracovaný jehlan vysoký 135 centimetrů, uprostřed bývala deska 30 x 35 centimetrů se jmény padlých a nezvěstných. Kolem pomníčku je několik větších kamenů.

V roce 1950 se v obci uvádí "několik dřevěných staveb s hrázděnými štíty a barokními sochami svatých".

V roce 1977 uvádí Umělecké památky Čech, díl A/J – V obci statky chebského typu s hrázděnými štíty.-

Stav k 31.08.2003: Žádný z výše uváděných statků už nestojí, žádná z dochovaných budov nemá hrázděný štít a z barokních soch světců zde také žádná není.

Pod obcí, v blízkosti železnice, je silný vývěr minerálky.

Podlesí

Poloha a název obce:

Podlesí leží 3 kilometry severoseverovýchodně od Dolního Žandova a 1,5 kilometru severně od obce Úbočí. v nadmořské výšce 507 metrů. Je to malá obec se zástavbou podél cest pod západními svahy horského masívu Slavkovského lesa. Obec se poprvé připomíná roku 1370 jako Marchartsgrun, Markchartsgrun, 1392 se psal Marquarczgrun, 1525 Marketzgrün, 1542 Markhartzgrünen, 1591 Markesgrün, 1598 Markatsgrün, 1614 Marcketsgruen, 1788 Markesgrün, 1847 Markusgrün, Markesgrün.

Obživa obyvatel:

Převážně zemědělství, hornictví a dřevorubectví. Berní rula zde uvádí k roku 1654 5 sedláků, 2 chalupníky, celkově 119 strychů půdy z toho osívají na zimu 34 a na jaro 33 strychů. Mají 17 potahů, 18 krav, 24 jalovic, 25 ovcí a 13 sviní. Berní rula uvádí dodatek že:"...rolníci prostředních živností užívají, jako i popluží dosti skrovné, rolí neúrodné a jen samé žitné, pyštité a mezi lesy v chladném položení, neb málo kdy ozim se podaří, mají"

Počet domů a obyvatel:

V roce 1654 měla obec 7 stavení, roku 1713 jich bylo 11, 1785 už 28, v roce 1846 bylo 44 domů a 297 obyvatel, 1880 44 domů a 269 obyvatel, v roce 1900 bylo 42 domů a 225 obyvatel a v roce 1930 bylo 40 domů a 181 obyvatel. V letech 1939 bylo 164 obyvatel, 1950 57, 1961 46 a 1993 23 obyvatel.

Kaple v obci:

Menší kaple v obci, u křižovatky cest. Obdélná 5 x 7 metrů, se sedlovou střechou, se zvoničkou na dvou dřevěných sloupcích, krytá cibulovou stříškou. Vnitřní vybavení venkovské, jednoduché, mše se zde slouží 1x ročně. Nad vchodem letopočet 1924.

Poutní kaple Panny Marie:

Severovýchodně od obce proti proudu Podleského potoka je samota Javořina s hotelem známým pod názvem "Kňafák". Až sem vede úzká asfaltová silnička. Za Javořinou se silnička mění v pěknou lesní cestu, při níž asi po 300 metrech stojí  poutní kaple Panny Marie. Podle pověsti kaple vznikla v místech, kde Panna Marie pomohla z nesnází řezníkovi z Dolního Žandova ( mělo se stát kol. roku 1730). Ten na oplátku pověsil v místě své záchrany na strom obrázek Panny Marie a časem zde byla postavena dřevěná poutní kaple. V roce 1929 ji poničil padlý strom, ale byla hned opravena a v roce 1930 ji úplně zničil požár. V letech 1931 – 32 byla nově vybudována v hrázděném stylu, za přispění knížete Metternicha. Dnes je kaplička znovu opravena a opět slouží poutní tradici.

Radionka – Radiovka:

Vývěr radioaktivního minerálního pramene se nachází asi 200 metrů vlevo od silničky vedoucí z Podlesí k samotě Javořina. Radiovka se dříve stáčela do lahví a používala jako léčivá. U pramene za Podleským potokem stojí o samotě výstavný dům.

Další minerální pramen je v jihovýchodní části obce.

Úbočí

Poloha místa a název:

Obec Úbočí – Amonsgrün – se nachází mezi obcemi Dolní Žandov, Lázně Kynžvart a Podlesí. Byla založena původně lesními dělníky v úzkém postraním údolí Kynžvartského potoka. Poprvé je uváděna v roce 1360. Roku 1373 Ammansgrün, r. 1420 Ameczgrün, r. 1471 Amonsgrun, r.1591 Amesgrün, r.1788 Amonsgrün, 1847 Amonsgrün, Ammonsgrün, po roce 1945 Úbočí.

Počet domů a obyvatel v obci:

V roce 1654 bylo v obci 17 domů, v roce 1713 34 domů, r.1785 75 domů, r.1846 104 domů a  806 obyvatel, r.1880 119 domů a 696 obyvatel, r. 1900 107 domů a 613 obyvatel, r.1930 106 domů a 498 obyvatel. V letech 1939 bylo 439 obyvatel, 1950 92, 1961 73 a 1993 64 obyvatel.

Obživa obyvatel:

Zemědělství, hornictví, sklářství a řemesla. Berní rula ve vsi uvádí k roku 1654 12 sedláků, 4 zahradníky, 2 chalupníky, 265 strychů půdy ze kterých osívají na zimu 112 a na jaro 45 strychů. Ve vsi 36 potahů, 42 krav, 32 jalovic, 2 ovce a 15 sviní.

Vizitační komise zjistila, že: „...prostředních živností užívají, jako i popluží dosti skrovné, rolí neúrodné a jen samé žitné, pyštité a mezi lesy v chladném položení, málo kdy ozim se podaří...“.                       

Kaple Svatého Kříže v obci:

Kaple zde pochází z počátku 19. století, obdélná, s polygon. závěrem. Stěny členěny půlkruhově uzavřenými, v závěru kruhovými okny, průčelí vrcholí trojúhelníkovým štítem. Loď sklenuta valenou klenbou s výsečemi, presbytář čtvrtkonchou s pásy. Na oltáři je obraz sv.Kříže od Stadlera (r.1839), socha světce, asi sv. Volfganga, pozdně gotická z 2. poloviny 15. století, socha sv. Anny z poloviny 18. století.

Pomník padlým ve světové válce:

Stojí vlevo, v zatáčce, 5 metrů od silnice z Úbočí do Dolního Žandova. Vysoký kamenný pomník dříve osazený v horní části deskou se jmény padlých, dnes je deska rozbitá na malé kousky. Pomník býval zakončen vysokým litinovým křížem, jehož části jsou poházeny okolo.

Synagoga a hřbitov:

Synagoga z let 1887 – 1889 byla zbořena r. 1960. Židovský hřbitov je středověkého založení, dnešní podoba i většina náhrobků pochází z 19. století. Ohradní kamenná zeď je na mnoha místech pobořena, náhrobní kameny pokácené.

Tvrz Amonsgrýn – hrad Boršengrýn:

V jihozápadní části obce na vysoké ostrožně stávala původně tvrz, která se jmenovala stejně jako vesnice – AMONSGRÜN. Poslední majitelé tvrze Amonsgrün byli Englhart a Albert z Kynžvartu, kteří ji používali jako náhradní sídlo po roce 1347, kdy byl jejich sídelní hrad Kynžvart zničen královským vojskem a jeho obnovení zakázáno.

V roce 1360 vlastnil tvrz i se vsí Albrecht Nothaft a od jeho synů získal toto panství roku 1373 Boreš z Oseka (Rýzmburka). V roce 1347, 16. září, získal Boreš od císaře Karla IV. povolení ke stavbě nového hradu na místě staré tvrze. Boreš získal zároveň „Vyšší a Nižší Žandovy“ s tím aby „ ... zboře městečko Žandov místo toho ustavil před tvrzí svou Boršengrün město znovu a tu tvrz aby dělal, zdi planky, příkopy a v tom městě aby měli trh každý týden v úterý, ve všech svobodách jako jiná města a městečka, bez škody jiným městům, jenž by týž den měly trhy okolo... a konečně aby popravu měli. (Sedláček).“ Hrad byl sice vystavěn, ale k založení městečka nedošlo. Stavba hradu byla dokončena roku 1380 a hrad byl pojmenován po majiteli – BORŠENGRÝN – BORSCHENGRÜN. V roce 1359 získává Boršengrýn Hyncík Pluh z Rabštejna a to tak, že ho vyměnil za hrad Orlík nad Vltavou, který získal od krále r.1369. Hyncík Pluh získal na podzim roku 1398 od krále povolení ke stavbě nového hradu na místě pobořeného hradu v Kynžvartě, který už v roce 1400 prodává Janovi z Leuchtenbergu. Znovupostavení hradu Kynžvart zapříčinilo ztrátu významu Boršengrýnu a ten byl od té doby pronajímán jako manství. Kol. roku 1426 držel hrad Mikuláš Fras, který se psal až do roku 1437 „z Boršengrýnu“. On a jeho synové prodali Boršengrýn jakémusi Valdenroderovi, který hrad prodal roku 1450 Bedřichovi z Faliče za 990 florentýnských. Roku 1452 od něho koupil Boršengrýn Jindřich z Plavna a usadil na něm hejtmana Hanuše Eldmana se šestnácti pěšími. Mezi prodávajícím Bedřichem a kupujícím Jindřichem vznikl spor o poddané (v červenci 1452). „... Chebští byvše v okolí (Boršengrýnu) hubenisebrali lid svůj a vedeni Otou ze Šparneka vytáhli dne 3. srpna k Boršengrýnu.. Měli 20 kusů nové střelby a několik starých děl, mezi nimiž byla i velká puška. Ačkoliv se několik dní ke hradu střílelo, přece se slabá posádka udržela. Konečně hrad podlehl a posádka zajatá odvezená byla do města (Chebu). Hrad vypleněn a zbořen. Dvacet šest tesařů a zedníků jej zbořilo a co nebylo zbořeno, prachem roztrháno bylo a zničeno. Takovým způsobem zničen hrad na věky a zboží jeho připojeno ke Kynžvartu.(Sedláček)“.

Z knihy výdajů města Chebu se dovídáme, že týdenní obléhání Boršengrýnu přišlo město na 16 krav, 4 ovce, 525 liber dalšího masa, množství ryb různého druhu, chleba za 371 kop a 21 grošů, 105 liber másla, 49 sudů piva, 3 kotouče soli, přes 3 bečky medoviny.

Jak popisuje zkázu hradu Boršengrýn Hans W.Dietl v překladu od Hany Šebestové (Sborník chebského muzea 1997, str.184 – 186): Vybírám: ... V létě 1452 vyvrcholily šarvátky mezi Plavenskými, jimž náležel hrad a zboží Boršengrýn a Chebskými, kteří zase byli spojeni s kynžvartským Švamberkem. Plavenský fojt na Boršengrýnu, Friedrich (Bedřich) von Fielcz píše 20. července 1452 „těm z Chebu“ následující odpovědní list: „Vězte vy z Chebu, rado a celá obci, že já, Friedrich von Fielcz, chci být nepřítelem vás i všech vašich, pro vinu i nároky, které vůči vám a vašim mám a chci je proti vám uchovat. Já a všichni moji věrní pacholci, pomocníci a jejich pomocníci vám budeme škodit .... zvláště naši čest chceme bránit a nechceme vám pro čest a právo zůstat nic dlužni. Teď víte, jak se máte zařídit ...“.

V listu z 24. července 1452 vyzývá Jiří z Poděbrad Chebské, aby své spory s Jindřichem z Plavna vyřizovali před panem Burianem z Gutštejna. 2. srpna téhož roku se ujišťují Chebští, že Bohuslav ze Švamberka a na Kynžvartě jim nebude bránit při jejich tažení proti Plavenským: „ ... a píšete nám, že našim nebude bráněno a spolehneme se plně nato .. a pokud jsme vám a dalším žalovali z přepadení a vypálení (tří vesnic) pánem z Plavna a jeho lidmi ...“

O den později (3. srpna) vyrazili Chebští se souhlasem pana Bohuslava proti loupežnickému hnízdu Boršengrýnu. To vyplývá ze žádosti Chebských o pomoc, napsané radě (Markt)Redwitzu 4.8.1452: „Náš přátelský pozdrav k tomu, milí přátelé! Asi jste již slyšeli, že jsme včera tvrz Boršengrýn dali dobýt jistým množstvím lidu a nějakou zbrojí, kteří potom mají pevnost střelbou aj. zpracovat, jsme toho mínění požádat vás, snažně prosíce, abyste nám poslali 15 dobrých střelců a tovaryšů, aby u nás byli dnes nebo zítra včas, ať se snaží až k nám přijdou,budou se řídit našimi příkazy a budou je poslouchat. Nechtějte s tím váhat a nic protahovat, neboť na vás plně spoléháme. Dáno v pátek po obrácení Petra, anno dom. LII do.“

S pomocí redwitzkých střelců se pak podařilo pevnost Boršengrýn dobýt a zničit. Zdá se však, že Chebští přitom vystříleli většinu svého prachu, neboť jak v dopisu norimberské radě stojí: „Jak bůh chce, případ jsme vyhráli, avšak ne jen pro sebe, ale přitom také pro vás a pro jiné ... proto prosíme vaši počestnost se vší snažností, abyste nám opět dodali prach, jakož i šípy a kule až do jednoho centu....“.

Asi o sto let později píše Pankraz Engelhart v Chebské kronice z roku 1560 o konci tvrze Boršengrýn toto: „ Jak pánové z Chebu zničili do základu zámek Wirschengrün, nachází se takhle popsáno. Anno Domini 1452. Když teď z myšleného zámku Wirschengrünu, ležícího nedaleko Kynžvartu, kteréž to panství vlastní pan Jáchym ze Švamberka, mnohé a rozličné loupeže se přihodily, též bylo mnoho jezdectva, jež se tu proti pánům z Chebu zdržovalo, vyšli ti z Chebu s vojenskou mocí a s jejich děly před výše zmíněný zámek Wirschengrün, obsadili a získali ho a přemohli uvnitř své nepřátele a odvedli je do Chebu. Tam dali každému co si zasloužil, vypálili zámek Wirschengrün, zničili a rozbořili jej až do základů, jak je na starém zničeném zdivu ještě vidět, kteréžto i nadále, tedy na věky má zůstat nepostaveno“.

Tehdy zůstala v říčce ležet velká kamenná koule, kterou svého času přivezl do Chebu jeden sedlák. Myslel si, že tím něco dokáže. Ale sedlákovi bylo pod pokutou nařízeno, aby ohlášenou kouli vrátil, kde ji vzal a nechal ji tam pro památku ležet. Později byl také jeden, jmenoval se Rössler ze Žandova, který se od mládí ukrýval na Boršengrýnu a vyváděl pozoruhodné kousky a vyjížďky na silnice, zvláště vůči pánům z Chebu se choval jako nepřítel, na kterého bylo nutno si dát pozor. Jednou ho natrefil nedaleko Hradiska chebský žoldnéř Kuntz, jenž byl otcem Hermana Palierera. Ten ho postřelil šípem a pohřbil u sv. Jodoka. Sedláci ze Žandova ho ale v noci zase vykopali a mrtvého převezli zpět domů do Žandova“. Z mnohých poznámek vyplývá, že Žandovští stáli na straně Boršengrýnské, ale nikde se nedá najít odkaz na to, kde tvrz Boršengrýn hledat. Nedaleko od Kynžvartu – čtvrt hodiny od Kynžvartu – více prameny neříkají. Každopádně stála v blízkosti kynžvartského sedla, kudy vedla odedávna obchodní cesta z vnitrozemí Čech do Chebu a dále do Říše. (Tolik H.W.Dietl a překlad Hany Šebestové).

Je zajímavé, že sto let po zničení Boršengrýnu se z poznámek dovídáme o nemožnosti jeho trosky lokalizovat a jeho poloha se vytratila i z podvědomí lidí. Přitom trosky Boršengrýnu ale stály až do roku 1846, kdy bylo zbytků zdiva použito pro stavbu hospodářského dvora pod hradem, v těsné blízkosti.

Popis hradu:

Přístup do hradu býval od jihu přes předhradí oddělené od okolí mohutným šíjovým příkopem. Předhradí bylo obdélné, ze kterého se dochovaly jen nepatrné stopy po hospodářských budovách, v jeho jižní části, podél vnitřní strany příkopu. Druhý, hlubší příkop, dělil předhradí od vlastního zadního hradu. Podle vyobrazení z roku 1683 byl hrad opevněn hradbami a dvěma válcovými věžemi v rozích k předhradí. Archeologický průzkum prováděný v letech 1982 –1984 archeologem chebského muzea PhDr. Pavlem Šebestou ale existenci těchto věží nepotvrdil. Obytná věž, jejíž základy byly sondami ověřeny, měla rozměr 10x10 metrů a tloušťku stěn 2 metry. Na severní straně od ní jsou základy obdélné budovy široké 8,5 metru Při její jižní zdi byl objeven jakýsi zbytek krbu – cihlová stavba s klenbou, silně začazená. Na západní zdi se ještě zachovala původní omítka s malbou červených růží a zlatých lilií. Na vnější straně budovy dále k severu byla odkryta cihelná dlažba, z čehož se dá doudit, že i tato část hradu byla zastavěna, patrně budovou lehčí konstrukce. Na třech stranách kolem hlavní obytné věže byl zachycen 2 metry široký parkán chráněný 1,6 metru silnou hradební zdí. V jihozápadním rohu parkánu byl přes padací most přístup do hradu jakýmsi průchodem, nebo průjezdem, jehož západní stěna byla podepřena šikmým zděným tarasem, jehož zbytky se ještě dnes dají spatřit. Příchozí, který se po mostě dostal do vstupní části hradu se zde musel otočit doprava a dva metry širokým parkánem obešel dvě strany obytné věže, aby se dostal k portálu příčné budovy a tím dále na zadní nádvoří. (Archeologický průzkum Pavla Šebesty a popis hradu jsem převzal z článku Libora Wettengla České památky č.2 r. 1994, str. 8 – 11).

Bezpečnost hradu zajišťoval kromě obvodové hradební zdi a vysoké polohy nade vsí ještě rybník při západním úbočí hradního vrchu a dále na jižní straně ve skále vytesaný příkop, kterým dnes vede silnice. Ten odděloval vlastní hrad od předhradí s hradem a vedl přes něj padací most.

Archeologický průzkum hradu byl ztížen i tím, že v blízkosti základu obytné věže byla v šedesátých letech minulého století postavena nevkusná chata, stejně jako plocha bývalého předhradí je narušena výstavbou několika rekreačních objektů.

Sklárny v obci:

Ve východní části obce, podél potoka, bývaly ještě počátkem 20. století sklárny. Najdeme zde ještě základy po několika budovách.

SALAJNA – Konradsgrün

(Stručná historie obce a mlýna čp.9)

Poloha obce:

Roztroušené osídlení v údolí podél Šitbořského potoka, severozápadně od Dolního Žandova.

Jméno obce:  V roce 1299 – Chunratsgrün, 1305 – Conradesgruna, 1310 – 1390 se též uvádí: unter u. ober Chunratsgrune, 1322 Chunradsgruene, 1395 Chunradsgrün, 1387 Chunradesgrün, 1502 Cunratzgrün, 1526 Cunratsgrün, 1543 Conratsgrün, 1573 Conratsgruen, 1714 – 1719 Conradsgrün ještě 1842, 1847 – 1945 Konradsgrün, 1946 – 1948 Kunrátov, poté Salajna. Byl také navrhován název Údolná, podle typické polohy vesnice.

Počet obyvatel:

V roce 1850 měla obec 205 obyvatel, r. 1900 213 obyvatel, 1939 171, r. 1950 90, 1961 114 a v roce 1993 65 obyvatel.

Salajna – jméno pochází snad z latinského označení salajka, neboli potaš. Potaš – uhličitan draselný se zde opravdu získával z dřevěného popela a byl používán při výrobě barviv, skla a mýdla. Název Salajna by však také mohl být zkomoleninou přídavného jména „zelený“, což by odpovídalo překladu německého Chunradsgrün – Konradsgrün.

Historie obce:

Lesní lánová ves se poprvé připomíná 1299 jako Chunratsgrün.

Z listiny fojtství Chunradsgrün z r. 1299 vyplývá, že pozemkové vlastnictví tamějšího hradu ležícího v bezprostřední blízkosti hranic říše, bylo v r. 1290 rozděleno na poddanské dvory. Jako první hradní pán je jmenován Conrád Paulsdorffer z Tennesbergu. Ten v r.1305 přenechal fojtství v Conradesgrun se všemi právy za 10 liber řádů německých pánů v Chebu a v r.1308 věnoval klášteru Waldsassen desátky z 27 1/2 dvorů v Konradsgrünu, a k tomu ještě desátky z 10ti dvorů v Gassnitzer (Jesenici). Později měla desátky Konradsgrünu v držení chebská rodina Junckher. V roce 1487 patřilo zboží Niklasovi Richterovi.

V seznamu propachtovaných míst Chebska z r. 1322 je uveden Chundradsgruene. V berní knize 1392 se uvádí Chunratsgrune, V knize Musterungsbuch (Kniha přehlídek)  se v roce 1395 uvádějí následující jména:

Hans Richter, Geiger, Schuster, Sporer, Frisch Urlewg, Frisch Hewppler, Cuncz Hadler, Chunrat rat. 

Achtbuch – (Čestná kniha) rozeznává v letech 1310 – 1390 jeden Horní a jeden Dolní Chunratsgrune. V roce 1387 vystupuje jakýsi Ulreich Prentel z Chunradsgrünu jako žalobce proti Heynelovi, který zavraždil jakéhosi Götzel Figkera z Tripessenreuthu (dnes zaniklý Rubnerův dvůr u obce Odrava). V r. 1502 obžaloval jakýsi Hanns Stör z Cunradsgrünu jistého Domana Rudusche z Cunradsgrünu za vraždu svého bratra. Roku 1504 vystupuje jako žalobce z Cunradsrünu Hans Schreck proti vrahovi Michelu Cunczenovi z Scheduber (Schüttüber – Šitboře). V roce 1526 žaluje Hanns Taschner z Cunradsgrünu vraha Erharta Gabriela z Palitz (Paliče). Také v chebské knize nacházíme zápisy o Konratsgrünu. Zde je v roce 1573 dělán rozdíl mezi horními a dolními sedláky – stejně jako před 200 lety. Roku 1563 byly obžalovány Taschnersova žena z Conradsgrünu a žena fořta Niclse, že očarovaly krávu.

Konradsgrün byl až do roku 1848 poddanou obcí města Chebu a musel pro Cheb až do r. 1871 robotovat s tažným spřežením a povozem 57 dní ročně.

Již v roce 1712 se začalo s dobýváním železné rudy v lesích mezi Konrdsgrünem, Losau (Lažany) a Paličem. Od r. 1806 pracovali dva sedláci se svými pacholky a děvečkami v jámách na železo, většinou přes zimu. U dvora čp.31 bylo možno spatřit stopy po hornictví ještě počátkem 20. století a v lesích v okolí potoka Röhrwasserbach rovněž jámy po těžbě železné rudy. V 18. stol. se v těchto lesích kácelo velké množství dřeva, které sloužilo k výrobě dřevěného uhlí. Vedle toho bylo zásobováno 7 hutí na potaš popelem.

Stejně jako Starý potok v Konradsgrünu, tak i potok Röhrwaserbach z Paliče až k březovému háji měly více kyselek, které v létě sloužily jako chutné osvěžení, zvláště Zahradní kyselka u dvora č.16 (Gartnersaling).

Ze 3 sedláků jich mělo 22 svůj rybník a studnu.

Kaplička vedle stavení čp.24:

Připomíná těžký dobytčí mor, a každý rok se tu 20. ledna konala bohoslužba. Zvonek na kapličce a na mlýnu čp.9 sloužily také jako umíráček.

Velká voda:

V roce 1869 přišla pohroma a velká voda zpustošila stavení čp.2, 17 a 22. Tyto byly později vystavěny o něco výše.

Požáry:

Roku 1833 vyhořelo čp.20, r. 1909 čp.29, r. l913 pila u mlýna čp.9, 1926 chlév u čp.12 a 1943 čp. 17. Při dělení obcí chebského kraje v roce 1850 byl Konradsgrün přivtělen k obci Jesenice a spolu s obcemi Stabnitz (Stebnice), Treunitz (Dřenice), Lindenhau (Lipová), Schirnitz (Žírnice), Gross Schüttüber (Velká Šitboř), Grün (Úval) a Scheibenreuth (Okrouhlá). Od roku 1902 je to vlastně jedna obec, ale až do 20. let se stále rozlišuje na Horní a Dolní.

Starostové:

Od roku 1890 byli: Joh. Zeidler čp.31, Lorenz Waidhas čp. 29, Georg. Sommer čp. 2, Adolf Baier čp.17, Josef Gradl čp. 24, v letech 1936 - 1945 Eduard Sommer čp.9. Konradsgrün do roku 1787 patřil farou k Treunitz (Dřenice), potom k Paliči. 

Škola:

V roce 1797 vzniká v obci škola, roku 1816 cestuje z domu do domu. Roku 1837 se pro školní výuku pronajímá dům čp.26 a 1852 –54 vzniká nová školní budova. Poslední učitelé byli: Josef Jahn, Hans Sabathil a Herman Kittel.

Dobrovolné hasičstvo bylo založeno 1896. Poslední velitel byl Ernst Sommer z čp.9.

Od roku 1890 má Konradsgrün svoji vlakovou zastávku.

Mlýny:

Leinmühle čp.37 dříve Flaugermühle. Rodina Fluger ho 1867 – 1871 buduje a vybavuje dvěma mlecími jednotkami. Následuje  Adam Irr , který mlýn 1893 prodává Josefu Richterovi, ten jej přestavuje na lněný –lein (pazderna), odtud jeho jméno. V roce 1912 ho dědí Franz Lenhart, který ho změnil na holzdrechslerei (soustružení dřevěných věcí). Roku 1929 je zabudována turbína o výkonu 8 KS která pohání více strojů a vyrábí elektřinu pro svícení.

Gahmühle čp.9, krásná hrázděná stavba ze 17. stol. se skládá z mlýna obilí se dvěma mlecími jednotkami starého českého mlýnského složení a pily vybavené katrem. Vodní síla je 5 KS a v roce 1923 zde byl zabudován elektromor o výkonu 25 ks.

Hansenmühle čp. 8, byl možná postaven teprve v 18. stol. Roku 1827 přechází z rodiny Gradl na rodinu Waidhas. Kolo na vrchní vodu mělo výkon 3-5 ks a pohánělo válcovací stolici. Dále zde byla jedna francouzská mlecí jednotka a šrotovník. Také tento mlýn má krásné hrázdění.

Grillmühle čp.1. Kolo má výkon 2-3 ks které pohání jednu mlecí jednotku a dokáže udržet v chodu jeden pár kamenů v záloze. Krátce po r. 1890 byl mlýn opuštěn a ponechán pro zemědělské účely. 

V 17 a 18. století tvořilo obec 12 selských dvorů postavených v údolí Šitbořského potoka. Dvory kdysi sestávaly ze čtyř budov – z obytného domu, otevřené kolny, stodoly a hospodářského stavení. Většina dvorců byla obklopena tak rozsáhlými vlastními pozemky, že sama stavení často stála mimo dohled sousedů.

Popis mlýna čp.9:

Mlýn čp. 9 podle německé literatury údajně pochází ze 17. století. Prohlídkou na místě lze tuto skutečnost potvrdit. Sklep a mlýnice jsou vystavěny z kamene, sklep je pouze pod obytnou částí a je opatřen valenou klenbou. Místnost vedle mlýnice má novější plochý strop nesený ocelovými kolejnicemi, mlýnice od svých zhruba dvou metrů výše je většinou dřevěná. Po přestavbě starého mlýna skončené v roce 1760, bylo přízemí nového domu celé dřevěné. V průčelí budovy (severovýchodní stěna) bývala v přízemí dvě okna, mezi kterými byl umístěn na dřevěném sloupu velký dřevěný kříž s Kristem dosahující výšky parapetu oken druhého patra. Podél budovy, ve směru do dvora (severozápadní stěna), bylo zápraží kryté proti dešti rozšířeným patrem. Na zápraží se vstupovalo dřevěnou brankou, vedle které jsou velká dřevěná vjezdová vrata, a končilo schody sestupujícími ke vchodu do mlýnice.

Nad dřevěným přízemím se zvedá nízké hrázděné patro se třemi okny v SV štítové stěně, pět oken je v SZ, čtyři v JV a dvě v JZ stěně. Nad tímto obytným patrem je prostorná patrová půda osvětlená dvěma okny a patro půdy s jedním oknem v hrázděném štítě. Původní střešní krytina byla šindelová, později překrytá eternitovými šablonami. Na střeše nad SV štítem je dřevěná zvonička, která byla původně krytá dřevěnou kopulí zakončenou křížkem. Dnes je zvonička kryta stanovou stříškou, zvonek chybí.

Na přelomu 19. a 20. století došlo k dalším stavebním úpravám. Obvodové dřevěné stěny přízemí byly vybourány a nahrazeny zdivem. SZ stěna obytné části byla zároveň posunuta asi o 1 metr směrem do dvora a  tím se, na úkor zápraží, podstatně zvětšila obytná plocha domu. V čelní stěně vnikla tři okna a proto kříž s Kristem musel být umístěn nad prostřední okno patra. Tento tři a půl metru vysoký kříž procházel mezi dvěma okny půdy a svojí vrchní částí zakrýval  více jak polovinu okna patra půdy.

Asi 30 metrů jihovýchodně od mlýna byla postavena pila vybavená katrem. Vodní kolo katru poháněla přepadová (tzv.jalová) voda z mlýnského přivaděče a to znamenalo úbytek vodní energie pro mlýn. Proto místo dvou mlecích jednotek byl mlýn upraven pro provoz pouze jedné mlecí jednotky (opět starého českého složení), což je zde k vidění dodnes.

Vodní kolo tohoto mlýna bylo na vrchní vodu, mělo průměr asi 340 cm a šířku téměř 2 metry. Paleční kolo je litinový odlitek vcelku a dnes je z poloviny zasypané v mlýnici. Jeho průměr je 280 cm. Hranice v mlýnici je podepřena dvěma kamennými čelními podsvorními sloupy z nichž levý nese letopočet 1787, zakončení svoru na pravém kamenném sloupu je zdobně provedeno. Na podlahových trámech hranice je mlecí podlaha s mlecím složením, ze kterého trčí svislé železí (pastorek chybí). Chybí také všechny příčky a kobylice.

Polootevřená stodola na severozápadní straně dvora má na svislém nosném trámu vyznačený letopočet 1764.

Hospodářská budova uzavírající dvůr na severovýchodní straně má na kamenném okenním portálku rok 1848. Špýchar v jihozápadní části dvora pochází z roku 1778.

Dřevěná socha Krista:

Socha je vyřezána z borového dřeva a jedná se o téměř profesionální práci s dobrými proporcemi. Tělo Krista měří 98 centimetrů, délka rukou je 43 centimetry a rozpětí rukou 73 centimetry.

Očištěný a zakonzervovaný kříž s Kristem je v současné době, po dobu rekonstrukce mlýna, uložen mimo mlýn.

Další stavební úpravy obytné části budovy mlýna byly provedeny počátkem 80. let 20. století, kdy proti vůli památkářů byla přistavěna zděná veranda.

Manský dvůr

Oblast kolem Dolního Žandova:

(Manský dvůr je od něho vzdálen asi 3 km) se v listině z roku 1086 o hranicích pražského biskupství uvádí pod různými obměnami slova Tugost. Z toho lze soudit, že se jedná o název pohraniční hradové oblasti. V 11. a 12. století vznikla v Kynžvartském a Žandovském průsmyku opevněná sídla, která chránila hranici a střežila cesty do vnitrozemí. Vznikly i celnice vybírající mýto, které tvořilo významný příjem panovníka – tzv. regál. Nejblíže položenou a významnou celnicí byl kynžvartský hrad, další celnice bývala v tzv. Kynžvartském pase a jednalo se o objekt dvora Haselhof – Lískovec (v blízkosti dnešní obce Valy), který zanikl v roce 1975. Do soustavy místních opevněných sídel patřil i Manský dvůr a nedaleké Úbočí s tvrzí Amonsgrün, (v letech1374 – 1380 tvrz přestavěna na hrad a pojmenována Borschengrün). Vznik obou tvrzí lze vytušit již ve druhé polovině 12. století.

Místo, na kterém je Manský dvůr postaven:

Je prokazatelně propojeno se strážní soustavou ze 12. a 13. století a plně odpovídá nárokům své doby. Kamenný dvorec obehnaný hlubokým příkopem naplněným vodou a valem v severozápadní části byl zárukou, že spolu s nedalekou tvrzí Amonsgrün bude široce rozevřené údolí ochráněno. Příkop kolem Manského dvora je dodnes zachován v délce více jak 900 metrů. Byla zde využita přírodní roklina, místy uměle upravená a zavodněná.

První písemná zmínka o Manském dvoře:

Pochází z roku 1242, kdy je na dvoře uváděn Konrád z Hohenbergu. Ten vlastnil dvůr do roku 1249. V této době ztratil Manský dvůr význam jako strážní místo a začal se používat jako léno. Léno ve středověku představovalo pozemky, výsady, nebo věci propůjčené podle zvláštních pravidel, tzv. lenního práva. Lenním pánem byl král a uživatel léna se nazýval vazal, man, nebo leník. Odtud pochází název dvora – Manský dvůr, také se říkalo Lenní dvůr, v němčině Lehnhof.

V 17. století již Manský dvůr patřil pod panství Kynžvart a berní rula z roku 1654 uvádí na dvoře 4 zaměstnance.

Do první světové války:

Patřil dvůr ke kynžvartskému panství knížete Metternicha. Po válce se z něho v rámci pozemkové reformy stal tzv. zbytkový statek, který počátkem 30. let výměnou a přikoupením dalších pozemků získala rodina významného pražského architekta prof. Ing. arch. Milana Babušky. Ten statek a pozemky zveleboval až do počátku druhé světové války.

2. světová válka:

Manský dvůr natolik získal na kráse, že po zabrání pohraničí Němci statek přešel na vůdce sudetských Němců Konráda Henleina. Ten zde ubytoval svoji rodinu se služebnou a sám většinu času trávil v Liberci, ve službě pro Říši.

Během války vzniklo menší křídlo, které uzavřelo druhý dvůr.

Po válce se vrací původní majitel:

Ale působí zde jen do roku 1948. Poté je statek znárodněn a v rámci různých reorganizací přechází na různé majitele, naposledy na Agrokombinát Dolní Žandov. Dříve prosperující statek značně zchátral a když po roce 1989 zažádala rodina původního vlastníka o vrácení Manského dvora zpět, vyjádřil se Ing.arch. Vystyd v roce 1992 takto: „Souhrnně se dá říci, že stavební stav Manského dvora je na hranici rekonstruovatelnosti“.

A tak současný majitel Ing. Marek Babuška CSc. dělá všechno proto, aby se Manský dvůr dostal opět do podvědomí lidí jako kulturní i hospodářské centrum oblasti.

Dnes je zde možné občerstvení, ubytování a návštěva regionálního minimuzea.

Použitá literatura: Menclová – České hrady, Kolektiv – Hrady zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku díl IV. 1985, Wirth – Umělecké památky Čech 1957, Úlovec – Hrady zámky a tvrze na Chebsku 1998, Kolektiv – Umělecké památky Čech 1982, díl IV. T/Ž, Buchtele – vlastní archiv a poznatky z terénních průzkumů, Buchtele – Arnika 7/78,Doskočilová Marie – Berní rula Plzeňska, Pelant Jan – Města a městečka Západočeského kraje, Huml Zdeněk – Vyprávění o žandovských dózách Sandovkách (ARNIKA), Pověst z Horního Žandova volně podle E.Langerové, Špaček Martin – Chebský deník 9.9.1997, Švandrlík Richard – Hamelika č. 11-12/1997, 3/2000, Schmidt Rudi – „Ein Buch der Erinnerung“ 1975, Buchtele Zdeněk – vlastní výzkumy a materiály.

Obec Dolní Žandov
Dolní Žandov